magnetická interakce je popsána z hlediska vektorového pole, kde každý bod v prostoru je spojena s vektorem, který určuje, jaká síla na pohybující se náboj by zkušenosti v tomto bodě (viz Lorentzova síla). Vzhledem k tomu, že vektorové pole je zpočátku poměrně obtížné vizualizovat, v elementární fyzice lze místo toho vizualizovat toto pole pomocí polních čar. Magnetický tok přes nějaký povrch, v tomto zjednodušeném obrázku, je úměrná počtu silokřivek procházejících tímto povrchem (v některých kontextech tok může být definován tak, aby být přesně počet siločar procházející, že povrch; ačkoli technicky zavádějící, toto rozlišení není důležité). Magnetický tok je čistý počet polních čar procházejících tímto povrchem; to znamená, že počet procházející v jednom směru minus počet procházející v opačném směru (viz níže pro rozhodování o tom, ve kterém směru siločar nesou pozitivní znamení a za které nesou záporné znaménko).V pokročilejší fyzika, oboru line analogie je zrušen a magnetický tok je správně definován jako povrch integrál normální složka magnetického pole procházející povrchu. V případě, že magnetické pole je konstantní magnetický tok procházející povrch vektor plochy S je

Φ B = B ⋅ S = B S cos ⁡ θ , {\displaystyle \Phi _{B}=\mathbf {B} \cdot \mathbf {S} =BS\cos \theta}

, kde B je velikost magnetického pole (magnetickou indukci) s jednotka Wb/m2 (tesla), S je plocha povrchu, a θ je úhel mezi magnetickým polem linky a normální (kolmý) k. S. Různé magnetické pole, musíme nejprve zvážit magnetický tok přes infinitezimální oblasti elementu dS, kde můžeme považovat pole za konstantní.

d Φ B = B ⋅ d S . {\displaystyle d \ Phi _{B}= \ mathbf {B} \ cdot d \ mathbf {S}.}

obecný povrch, S, pak může být rozdělen na nekonečně malé prvky a celkový magnetický tok přes povrch je pak povrchový integrál

Φ B = S S B ⋅ d s. {\displaystyle \ Phi _{B}=\iint _{S} \ mathbf {B} \ cdot d \ mathbf {S}.}